Níže popsané hrozby sužují mnoho dalších sladkovodních ekosystémů na celém světě. V případě jezerního systému Malili (konkrétně jezer Matano, Mahalona a Towuti) je ale jejich působení hotovou katastrofou, protože tato jezera přes milion let stará jsou domovem mnoha desítek druhů ryb a bezobratlých, které nežijí nikde jinde. Některé z nich jsou dokonce endemity jediného jezera, tedy pokud přijdeme např. o jezero Matano, ztratí se nadobro ikonická krevetka Caridina dennerli, hlaváč Mugilogobius adeia nebo krabi Parathelphusa pantherina a Syntripsa matannensis.

1. Flowerhorn (louhan)

O invazní cichlidě hybridního původu (Cichlasoma sp. "Flowerhorn" nebo Cichlasoma cf. trimaculatum) mluvíme často. Tyto ryby, jejichž předci pocházejí ze Střední Ameriky a kvůli akvaristickému koníčku se šíří po celém světě, zdomácněly na mnoha místech jihovýchodní Asie, kde je lidé vypustili. Neslouží jako potrava, rybáři je nemají moc rádi, protože mají málo masa a hodně kostí (v běžné velikosti do 15 cm se je zkrátka nevyplatí lovit). Jejich existence tedy není vítána ani z ekonomických důvodů.

Flowerhorn se dobře množí a žere cokoliv, co se mu vejde do tlamy – včetně krevet, malých plžů a krabů nebo rybích jiker. V mnoha jezerech Indonésie už zcela dominuje, nejinak je tomu i v jezeře Matano, kde byl jeho výskyt zaznamenán poprvé v roce 2010. Během několika málo let se zde flowerhorni namnožili do tisícovek a rozšířili i do dalších jezer systému Malili: Mahalona a Towuti. Tam jich je zatím méně, ale Matano se již z původního jezera s pestrým společenstvím jedinečných bezobratlých proměnilo na rybník plný flowerhornů. Krevety se schovávají hluboko pod kameny, malé druhy plžů balancují na hraně vyhubení. Velké druhy plžů stárnou a nenahrazuje je nová generace, protože mláďata jsou snadnou kořistí invazních cichlid. Tyto ryby také napadají kraby a byli jsme svědky toho, jak sežraly mláďata a dokonce i dospělé kraby, nebo je připravily o většinu končetin. Narušují normální chování ryb, zejména hlaváčů, kterým konkurují potravně a žerou jim jikry, které hlaváči lepí na kameny a pečují o ně. Na gavúnečky a medaky podle našich pozorování nemají vliv, tyto ryby jsou rychlé a jejich jikry příliš malé a roztroušené. Flowerhorni však likvidací bezobratlých přeměňují celé jezero. Desítky původních druhů ryb, plžů, krevet a krabů, které nežijí nikde jinde na světě, už nemají bezpečný domov.

2. Krunýřovci (sapu-sapu)

Tohle je další invazní druh ryby, který se rozšířil z Jižní Ameriky prostřednictvím akvaristického byznysu do volných vod v mnoha částech světa a páchá tam nedozírné škody. Tady ještě více platí, že rybáři o něj nestojí, masa je málo a především je kryté velmi tvrdým krunýřem. Jde zpravidla o zástupce dvou druhů (Pterygoplichthys disjunctivus, P. pardalis), příp. o křížence. Dorůstají délky až 70 cm a na většině míst nemají vůbec žádného nepřítele.

Krunýřovci také požírají jikry hlaváčů a vlastně cokoliv, co jim projde tlamou, tedy i menší plže. Kromě toho ale hloubí ve dně nory, takže způsobují zákal vody a siltaci, tj. pokrývání všech povrchů (dno, kameny, rostliny) jemným prachem. To mění podobu jezera a přispívá k růstu řas, takže původně „čisté“ kameny obývané endemickými druhy plžů a krevet mizí. Krunýřovci se zdržují hlavně blízko lidských sídel, kde se živí různými zbytky. V jezeře Matano jich jsou pravděpodobně už tisíce, dále se množí a jejich dopad na ekosystém sílí.

3. řasy

Proč řasy vadí, už jsme zmínili výše – pokrývají povrchy, které jsou životním prostředím mnoha bezobratlých. Tito plži a krevety potřebují tvrdé substráty, tj. kameny, z nichž spásají nárosty. Na většině míst jezera Matano jsou ale nyní kameny překryty silnou vrstvou řas a kalu, v ostatních jezer takových ploch také přibývá. Řasy jsou buď ve formě houbovitých souvislých vrstev, nebo mají podobu bělavých štětiček. Někde jsou i zelené vláknité řasy.

Jejich šíření ukazuje na vzrůstající množství živin. Jezera bývala ultraoligotrofní (tedy prakticky bez živin), vliv lidské činnosti v okolí se ale zákonitě musí projevit. Zajímavou otázkou je, jestli k tomuto stavu přispívá i fakt, že bezobratlí původně „pečující o čistotu kamenů“ jsou téměř zlikvidováni invazním flowerhornem.

4. Znečištění

Na březích jezer není bohužel nouze o odpadky. Ty jsou do vody přinášeny větrem z okolí, ale také bez rozpaků vhazovány lidmi. Zdánlivě je „uklizeno“. Jako by snad jezera mohla všechno pohltit… Plastové lahve, plechovky, zbytky jídla a jeho obaly, pneumatiky, kovy, zbytky chemikálií atd. Nic z toho samozřejmě nezmizí, plasty se hromadí na místech, kam je zanese proud.

Do jezer se místně dostávají nedočištěné vody z domácností nebo ze zemědělství. Ve městě Sorowako vtéká do jezera Matano smradlavá bělavá stoka. Ano, přímo do jezera, které je ve světě proslulé svými jedinečnými bezobratlými…

Na kopcích nad jezery Matano a Mahalona je obrovský důl na nikl. Ten své odpadní vody čistí a monitoruje, ale zcela jistě má jeho provoz vliv na chemické složení jezer. Není zdokumentován žádný negativní dopad, ale přinejmenším nepřímý vliv (kvůli dopravě a počtu zaměstnanců) musíme brát do úvahy.

Znečištění vod má dvě podoby: nadměrné množství živin a případné toxické látky. Akutní otrava je, pokud víme, jen potenciálním rizikem (a snad to tak zůstane a nedojde nikdy k žádné havárii a/nebo masovým úhynům). Nadměrné živiny jsou ale v jezerech patrné; již jsme zmiňovali výše řasy, na některých místech dno pokrývá sinice. Ta signalizuje nerovnováhu živin a spolu s rozesetými odpadky je důkazem toho, že i když na hladině vše vypadá pěkně, dole v hlubinách si znečištění daň vybírá.

5. Odlesňování

Na prudkých svazích nad jezery bohužel přibývá míst, kde lest ustoupil plantážím. Lidé tam pěstují pepř nebo hřebíček. Místo husté zeleně tak svítí do dálky červená obnažená půda – ta se při deštích dostává do jezer. Eroze půdy tak přímo vede k již výše zmiňované siltaci, tedy zakalení vody jemnými půdními částečkami a jejich usazování na všech površích, a také ke znečištění vod. Z plantáží se do jezer dostává víc živin, zbytky hnojiv a pesticidů.

6. Invazně se šířící rostlina Hydrilla verticillata

Ačkoliv je Hydrilla (přeslenice) původem z Asie (a také Afriky a části Austrálie), do neúživných jezer na ostrově Sulawesi nepatří. Bohužel se tam dostala a díky zvýšenému přísunu živin blízko lidských sídel se šíří. Problémem bude zakrátko pro lodní dopravu, protože její husté porosty dosahují v některých přístavech až k hladině a mohou se namotávat na lodní šrouby. Jakékoliv mechanické narušení porostů zároveň vede k dalšímu šíření, protože rostlina je křehká a rozlomí se na mnoho kousků, které pokračují v růstu. Hydrilla se také šíří po dně a tempo rozšiřování každého „trsu“ je opravdu rychlé. Přerůstá přitom původní rostliny včetně endemické Ottelia mesenterium. Protože otélie roste jen na několika vhodných místech, rozhodně ne na velkých plochách, je šířením přeslenice přímo ohrožená.

7. Narušení kolísání hladiny

Neregulovaná jezera s přirozeným odtokem se vyznačovala kolísáním hladiny, takže vždy po část roku bylo několik metrů břehu obnažených. Dnes je kvůli provozu dolu na nikl a několika vodních elektráren na odtoku na konci jezerní kaskády tohle přirozené kolísání pryč. Břehy v jezeře Matano se neodhalují, což může přispívat k tomu, že na kamenech v mělkých zónách bují řasy. Každoroční vysušení by znemožnilo vznik silného koberce řas.

8. Neregulovaný lov krevet

Výše popsané faktory ukazují, jak složitý život dnes mají drobní plži a krevety. A my akvaristé bychom se neměli tvářit, že se nás to netýká. Malí plži nejsou komerčně zajímaví a poptávka po nich neexistuje, o krevetách ale platí pravý opak. Zatímco jejich lov a export do akvárií na celém světě v případě rozlehlého a zatím dobře fungujícího jezera Towuti nepředstavuje aktuální hrozbu (s výjimkou mikroendemitů, jako je Caridina spongicola), nejžádanější krevetka Caridina dennerli obývá pouze jezero Matano. Čelí tam obrovskému tlaku flowerhornů a kvůli řasovým porostům se drasticky zmenšil její životní prostor. Míst, kde je ještě aspoň trochu čisté kamení, je jen málo. A takových míst, kde je zároveň tlak flowerhornů snesitelný, ještě méně. Najít nějaké krevetky jinde než hluboko pod kameny je skoro zázrak, jak jsme ukázali v tomto videu a blíže popsali zde.

Místní lovci budují jednoduché hromady z kamení, kam se krevetky stahují a odkud je potom snadné je (přeskládáním kamenů) posbírat ve větším množství. Tohle je jednak velmi účinné, ale také problematické: nabídnete kriticky ohroženým tvorům bezpečný úkryt a pak je tam pohodlně posbíráte. Oslabujete populaci, která je i bez lovu na historickém minimu a směřuje k vyhynutí. Lov není nijak regulovaný a o jeho udržitelnosti nemůže být v jezeře Matano řeč.

Přitom tato praxe s budováním bezpečných úkrytů pro krevety přeskupováním kamenů, čímž je zároveň zbavujeme silných vrstev řas, by mohla populacím krevet pomoci. Ruku v ruce by mělo jít řešení ostatních hrozeb, tedy snaha minimalizovat dopady znečištění a invazních ryb.

Vůle podpořit přechod z neregulovaného lovu krevet směrem k péči o chráněné populace (třeba v režimu nějakého „polopřírodního“ chovu) ale již byla deklarována. Snažíme se samozřejmě místní obyvatele a instituce v tomto směřování podpořit. Pokud v této oblasti zaznamenáme nějaký hmatatelný posun, budeme o tom s velkou radostí informovat.

Markéta Rejlková