Mugilogobius adeia, samec.
Všechny fotografie ©2009 Markéta Rejlková
Hlaváče Mugilogobius adeia jsem poprvé uviděla v roce 2008 a byla to láska na první pohled. V roce 2010 jsem pak o svých zkušenostech s chovem této ryby napsala dlouhý článek, který vyšel v časopise Akvárium. Pro blog Sulawesi Keepers jsem teď připravila mírně zkrácenou verzi. Pořád je velmi aktuální – a to včetně konstatování, že odchovat tento druh zatím neumíme!
Způsob, jakým se Mugilogobius adeia ke mně dostal, mi připadá osudový. Podařilo se to až na druhý pokus. Poprvé jsem totiž neznámé krásné tygrované rybky viděla ve Vídni, když jsem tam v létě 2008 vyrazila na toulky po akvaristikách. Odolala jsem a neznámou rybu nekoupila. O 10 týdnů později, v neobvykle chladném listopadovém ránu, jsem do té prodejny zabloudila znovu. Hlaváči tady ještě byli! Situace byla o malinko lepší než při prvním setkání – nevěděla jsem stále vůbec nic o Mugilogobius adeia (druhové jméno jsem zapomněla a rod má 34 zástupců), ale aspoň jsem už věděla, že tito hlaváči se začali dovážet ze Sulawesi a Mugilogobius rexi – mnohem známější příbuzný – už se v akváriích vytírá. Navíc tyhle ryby už byly ve vídeňské akvaristice aspoň tři měsíce a vypadaly v dobré kondici. Nebyla jsem si ale jistá, jestli dokážu odlišit pohlaví. Všechny ryby vypadaly jako samice. Váhala jsem, až mě můj kamarád Miloš Chmelko upozornil, že v akváriu se odehrává něco zvláštního. Podívala jsem se na inkriminované místo a pochopila jsem, že minimálně jeden samec v akváriu určitě je. Můj nevěřící úžas vystřídalo vzrušení a bylo mi jasné, že bez hlaváčů neodejdu a musím je mít!
V akváriu to totiž vypadalo, že dochází ke tření na listy kapradiny Microsorum pteropus. Nebyly vidět jikry, možná se teprve ke tření schylovalo, každopádně dvě rybky se k sobě měly a vypadaly dost rozdílně na to, abych uvěřila, že jde o samce a samici. Plavaly vzrušeně v kruzích okolo rostliny a občas se spolu vtiskly mezi listy. Nechala jsem si tyto dvě ryby od chytit a k nim jsem ještě vybrala další dvojici, doufajíc, že druhá velká ryba je taky samec. O rostlinu jsem se musela trošku dohadovat, protože prodavačka mi vehementně nabízela jinou z prodejní nádrže s rostlinami, ale nakonec viděla, že moje odhodlání koupit rybičkám jejich „domeček, na který jsou zvyklé“ je nezlomné. Zabalila kapradinu do sáčku bez vody, pochopitelně. Byl to jen pokus, na rostlině jsem beztak nic neviděla. Před prodejnou jsem ji prozkoumala pořádně a následovalo nevyhnutné zklamání, protože na listech nebylo vůbec nic zvláštního.
No, tak jsem si tedy spolu s neznámým hlaváčem Mugilogobius adeia koupila i nejdražší hnědovku v mém životě. Ale ta troška vzrušení začátek příběhu zpestřila, co říkáte?
O jedenáct hodin později jsem doma rybky vypustila do akvária a na dně batohu jsem našla už notně pomačkanou kapradinu. Zanesla jsem ji do kuchyně pod lampu a podívala se ještě jednou a pořádně. V jediné vteřině mi hlavou prolétlo několik myšlenek, z nichž nakonec vítězná byla „ty hlupaňo, celý den s tím chodíš bez vody, v desetistupňové zimě, házíš na to v batohu věci a přitom je tam spousta jiker”. A když říkám spousta jiker, myslím tím spousta – odhadovala jsem to hned na tisícovku!
Konec intra, teď konečně můžu začít psát i o tom, jak jsem Mugilogobius adeia chovala. Rybky se udomácněly rychle, dala jsem je do 40l akvária spolu s tylomelaniemi, jiné ryby tam nebyly. Nakonec to byl jeden samec a tři samice. Ryby žraly ochotně mražené patentky a koretry, občas se mezi sebou pošťuchovaly a byl na ně krásný pohled.
V desetilitrovém akváriu jsem zatím sledovala malý zázrak. Ono mi to totiž nedalo a rostlinu s titěrnými jikrami jsem dala do teplé vody (28 °C) se vzduchováním. Druhý den večer jsem pořídila tenhle snímek:
Když jsem fotku zveřejnila na portálu Akva.sk, aniž bych uvedla, o čí jikry se jedná a co mají za sebou, někdo napsal komentář „toľko bielych”. No, já bych tedy čekala mnohem horší skóre :-).
Vylíhlo se několik stovek malých rybiček. Rychlost, s jakou k tomu došlo, spolu s velikostí (vlastně spíše „malostí”) jiker naznačovaly, kde bude problém. To, co se vylíhlo, velmi dobře charakterizuje označení LARVA. Titěrný tvoreček, úplně bezbarvý a působící značně bezbranně. Taková čerstvě vylíhnutá larva pochopitelně neleží a netráví žloutkové zásoby – jednak proto, že žádnými zásobami ji příroda nevybavila, a pak také proto, že kdyby si chtěla nakrásně lehnout a oddychnout si, sebemenší pohyb vody ji strhne s sebou.
Zkusila jsem to a nevyšlo to. Použila jsem jako krmivo Liquizell, což je tekutá potrava pro žábronožky a jiné drobné bezobratlé. Dva dny se larvičky nechaly unášet proudem a potom uhynuly.
Pojďme se teď podívat na to, odkud Mugilogobius adeia pochází. Je to endemit jezera Matano na Sulawesi; žije tedy na stejné lokalitě, jako některé druhy tylomelanií a slavných krásných sulaweských krevet. Z reportáží těch šťastlivců, kteří si sem udělali výlet, se dozvídáme, že dno jezera je místy pokryté ulitami plžů (ať už prázdných, nebo ještě obydlených). Je tu jemný substrát, hodně kamenů a samozřejmě i napadané dřevo, listí apod.
Mugilogobius adeia je jedním z asi 20 rybích druhů, které jezero Matano (včetně jeho přítoků) obývají. 14 z nich jsou endemity jezerního systému Malili, ale čísla jsou jen přibližná, protože část druhů dosud není popsána. Nejvíce je zastoupený rod Telmatherina. Ze známých plžů odsud pochází např. Tylomelania gemmifera, T. patriarchalis, T. zeamais; z krevet Caridina dennerli, C. holthuisi, C. lanceolata, C. parvula.
Údajně se tito hlaváči rádi schovávají v prázdných ulitách plžů. Jak tedy akvárium pro tento druh zařídit? Já jsem rybky chovala nejdříve v už zmiňovaném 40l akváriu, kde byly kameny a velké prázdné ulity od ampulárií (ryby je naprosto ignorovaly). A také keramické trubky s délkou 7,5 cm a vnitřním průměrem zhruba 2,5 cm kvůli tření. Trojice trubek byla pevně spojená, což ale nakonec vůbec nevadilo, naopak – jak už jsem napsala, měla jsem jen jednoho samce a samice úkryty vůbec nevyhledávají.
Po půl roce jsem hlaváče přestěhovala do nového akvária „Matano” s objemem 80 litrů a plochou dna 45 x 50 cm, kde jim společnost dělaly opět tylomelanie. Ryby vůbec nerušily a neobtěžovaly tylomelanie, což není tak samozřejmé (dlouhá tykadla přímo vybízejí k ochutnání). Tylomelanie se zde bez problémů rozmnožovaly. Voda byla vodovodní (pH 7,4, vodivost 500 μS/cm, GH 13 a KH 7) s teplotou 29 °C. Co se týká možné kombinace s krevetami, nezkoušela jsem a nejsem si jistá, jak by to dopadlo – asi ne moc dobře. Přeci jen jsou hlaváči dravci a v případě tohoto druhu dokonce i docela dobře plavou. Dávala jsem jim malé gupky a ne úplně bez potíží, nicméně spolehlivě je ulovily.
Jak rybky rostly, bylo už rozeznání pohlaví snadné. Základní zbarvení je úplně stejné, samice se navíc dokáží také pěkně rozčílit a poprat se mezi sebou (typicky kvůli přístupu k místu, kde obvykle krmím – jinak si samice ani teritorium nevymezovaly), případně se neohroženě pustit do dotírajícího samce. Jediným spolehlivým znakem je zbarvení konců obou hřbetních ploutví – samci je mají žlutě lemované. Protože zbarvení samců se mění podle momentálního rozpoložení, někdy žlutá jasně svítí, jindy je potřeba ji hledat pozorněji – ale vždycky je tam.
Samice také bývají plnější v bříšku, ale tento stav netrvá dlouho a střídá se s železnou pravidelností se stavem zubožené otrhanosti. Při tření samec nebývá moc něžný, takže samice vypadá vzápětí „strhaně” a má zubaté ploutve. To se ale spraví během jediného dne a zhruba za týden (někdy i dříve) dochází k novému tření!
Samce tento rozmnožovací maratón ale rovněž vyčerpává – je to on, kdo láká samici ke tření a stojí ho to hodně plavání sem a tam, pózování a nakrucování se, a nakonec musí dva dny pobývat v těsné blízkosti jiker a buď je svým celým tělem ovívat, nebo odhánět všechny živé tvory z bezprostředního okolí úkrytu. Přitom ale normálně přijímá potravu, pokud se za ní nemusí vydávat moc daleko.
Pozoruhodné je, jakou samec před třením podstupuje proměnu. Začne být velmi aktivní a jeho pohyby jsou rychlejší a trhanější. Dochází ke změně barvy, žluté lemování ploutví krásně svítí a tělo dostává jednolitý odstín – většinou celé ztmavne, ale pokud už bylo zahájeno tření a nebo je těsně po něm, bývá tělo zbarvené světle krémově. Dobře je to vidět na přiložených fotografiích.
Když už je samec tak vzrušený, ani několikahodinové tření ho nevyčerpá (vlastně spíše neuspokojí) a v mém akváriu to v devadesáti procentech dopadlo tak, že hned vzápětí nalákal další samici a vytřel se i s ní. Nevím, jak je tomu v přírodě, kde pochybuji, že by jedna prázdná ulita mohla stačit na celou velkou snůšku nebo dokonce na více než jednu. Můj sameček to měl snadné, s jednou samičkou se vytřel v jedné trubce a s druhou v té sousední. Potom musel při hlídání proplouvat mezi oběma „komnatami svého hradu”, ale to zvládal bravurně a všechny jikry se vyvíjely bez újmy.
Protože jsem trubku po dvou dnech odebírala a samičky jsem měla tři, někdy nastala situace, že se sameček chtěl třít, bylo s kým – ale nebylo kam. Ovšem to nebylo překážkou ani tenkrát v prodejně – vzpomeňte si na příběh s kapradinou – a v mém akváriu zase docela dobře posloužily kameny, položené blízko sebe. Myslím, že ke tření tito hlaváči potřebují jakoukoliv úzkou dutinu nebo štěrbinu. Příbuzný druh M. rexi prý v přírodě stráží svá teritoria, kde ve středu je mohutná rostlina Ottelia mesenterium a do štěrbin mezi listy se hlaváči vytírají. Dokážu si velmi dobře představit, že by to podobně fungovalo také u M. adeia.
Larvy se z jiker líhnou po 48 hodinách nebo i o něco dříve. Většinou jsem čerstvou snůšku jiker našla ráno, takže ke tření docházelo buď v noci nebo za úsvitu – ale zdůrazňuju slovo většinou, protože to nebylo pravidlem. Jikry jsem potom odebrala druhý den večer a začaly se líhnout prakticky okamžitě (stejně tak v případě, kdy jsem je nechala v péči tatínka – jenže to je ostatní ryby vychytaly, k mému údivu, protože larvy byly opravdu maličkaté). Pokud došlo k výtěru večer a ne brzo ráno, i tak líhnutí nastalo o dva dny později v době stmívání. Nevím, jestli se o to nějak přičinil samec, který v té době mohutně svým tělem v trubkách „tancoval”, ale vzhledem k totožnému průběhu líhnutí i bez přítomnosti samce je pravděpodobné, že načasování si podle světla řídí samotné larvy. Mohla jsem být vždycky klidná, že mám čas k odebrání jiker skutečně až do poslední chvíle před „usínáním“ akvárií.
Ovšem platné mi to nebylo nic. Jak jsem psala, rybky mě potěšily nějakou tou snůškou jednou nebo dvakrát týdně. Občas si daly pauzu, což souviselo s obdobími, kdy jsem byla mimo domov – zřejmě jim ukrácení o přísun čerstvé potravy signalizovalo, že je potřeba šetřit síly. Tak či tak jsem viděla tisíce larev a pokoušela se je mnohokrát odchovat…
Krmit jsem zkoušela všeličím, ať už zmiňovaným Liquizellem, rozmělněnými vločkami či tabletkami nebo i speciálním tekutým krmením pro korály. (To se podle mě osvědčilo, ale dávala jsem ho moc… nevím, s něčím podobným jsem tehdy neměla vůbec žádnou zkušenost.)
V jednom případě vydržely larvy rovné 4 dny od vylíhnutí a bylo jich stále relativně hodně. Většinou však v plném počtu přežily nějakých 36 hodin a pak jich rychle ubývalo; třetí den ráno už jsem nenacházela žádnou.
Samozřejmě jsem pátrala v literatuře a na internetu po čemkoliv, co by mi mohlo pomoci. Našla jsem jedno německé diskusní fórum, kde se ve stejnou dobu pokoušeli rovněž o odchov Mugilogobius adeia. S naprosto stejnými výsledky a můžu prozradit, že ani jim se nepovedlo nikdy udržet larvy naživu déle než několik dnů. Tak jako mně. Někdy to šlo lépe, někdy hůře, občas jsem si byla jistá, že vidím plná bříška a larvy tedy musely něco žrát – ale vždycky to skončilo neúspěchem.
K informacím jsem si přidala další dílky mozaiky, vyčtené z časopisů DATZ, Amazonas a Aquaristik Fachmagazin, kde se psalo o pokusech o rozmnožení jiných příbuzných hlaváčů nebo o jezeru Matano… Otázek bylo mnoho, odpovědi zatím žádné.
I přes můj neúspěch s odchovem považuji tento příběh za hezký a velmi obohacující. Hodně jsem se toho při chovu Mugilogobius adeia dozvěděla a měla jsem ty rybky opravdu ráda.
V době psaní tohoto článku (2010) byl Mugilogobius adeia klasifikován v Červeném seznamu IUCN jako zranitelný. Dnes je to ohrožený druh kvůli šíření flowerhornů a postupující zkáze jezera Matano, proti které se snažíme bojovat. Endemické druhy jako Mugilogobius adeia a mnohé další nedokážeme množit v akváriích a vytvářet tak pro ně záchranné chovy. Ale snažíme se to změnit. Připojte se k Sulawesi Keepers a pomozte nám!
Markéta Rejlková
